D W A R F S

Gladiátor (rozepsané...)

V aréně zahučeli a následně zabouřili tisíce lidí. Dokázal jsem to. Zhnuseně jsem se podíval na krev, dokapávající ze špičky ostří meče a na protivníka, lépe řečeno jeho torzo rozpolcené na dvě podélné poloviny. Skoro mě dostal, ale to už mnoho mužů za celý můj, donedávna, klidný život.
Přiblblému seržantovi stačilo jen málo, aby do mě začal rejt. Po náročném pracovním dni jsem trošku přebral v místní hospůdce a nechal se vytočit. Do Plného korbelu jsem zavítal každý den a zapíjel den plný dřiny v městské kovárně. A žal nad ztrátou rodiny. Jediné bytosti, na kterých mi kdy záleželo.
Žena i děti zemřeli už dávno, ale nikdy jsem se z toho nevzpamatoval. Jen pro pár zlaťáků je zabili zlodějíčci, zapálili dům a mysleli, že se nikdy nedozvím, kdo to udělal. Po pár týdnech jsem šel poprvé do Tris-Tramského vězení za trojnásobnou vraždu. Nechtěli mě popravit jen proto, že jsem město zbavil zlodějů a vrahů recidivistů. Po roce mě pustili, našel jsem si místo u známého v kovárně. Jako bývalý legionář jsem řemeslu trochu rozuměl, vydržel jsem u kovadliny další tři roky. Až do toho dne.
„Tak co, zjizvenej ksichte,“vyřvával sergeant Greyl U Plného korbelu. „Nechceš si zašpásovat? Děvek je tu dneska dost.“ Byl pěkně ožralej, ale mě to bylo všechno jedno. Ve vězení jsem si užil pokřikování a rvaček, že mě jen tak něco vytočit nemohlo.
„Neumíš mluvit, mladej?“ hodil po mě hrst měďáků a zvedl se ze stolu. „Nebo snad nemáš chuť?“ Vrávoravě se ke mně přiblížil a nahnul nad můj stůl. „Tvoje stará mi říkala, že to máš moc rád, no tak, užij si, dělej!“ Poslední slovo zase zařval a praštil mě pěstí do obličeje.
Ruka mi vyletěla tak rychle, že jsem jí sám nezaregistroval a hákem poslala sergeanta k zemi. Okamžitě byl zase na nohou, v ruce zakřivený tesák, z očí sršící blesky.
„Ty parchante!“ nevěřícně zašeptal a výhružně se přiblížil. Nechtěl jsem problémy, postavil jsem se, a zadíval se Greylovi do očí. Musel jsem se hodně zaklonit, proti mému metru sedmdesáti byl skoro obr. Ale já měl zase navíc minimálně dvacet kilo svaloviny navíc.
„Kapitáne, nechci problémy,“ snažil jsem se mu vlichotit oslovením vyšší hodností.
„Nechceš, ale máš je.“ Se řevem se na mě vrhnul a bodl. Původně jsem se nechtěl bránit, věděl jsem, že mě nezabije. Pověsili by ho. Pak už si pamatuju jen praskající kosti, klouby vyskakující ze svého místa, hlavu čistě odříznutou od těla. Boj s přivolanou elitní vojenskou jednotkou, smrtící řev a nic.
Probral jsem se v kobce, ještě ten den si vyslechl rozsudek smrti, a znovu usnul.

Nevím, jaká doba mohla uběhnout, ale po dlouhém čase mě vyzvedla zesílená stráž, zavázala mi oči a odvlekla. Po zdlouhavé jízdě v páchnoucím kočáře, mě někdo vynesl do kamenné budovy, po schodech, nahoru, dolů, všemi směry, až jsem naprosto ztratil orientaci. Když mě hodili na zem a rozvázali mi hadr na očích stál jsem před svým prvním soupeřem. Měl dva nože, koženou zbroj, já byl nahý a beze zbraně.
Turnaj probíhal celý měsíc, vítěz si zajistil částečnou svobodu. Mohl se vydat na lov posledního Hraničáře v zemi. Ten nejlepší zabíjel jen proto, aby mohl zabíjet dál.
V kategorii vězňů jsem vyhrál já.

                                                                               1.

Voják seděl před svou strážní budkou u tris-tramské městské brány a snažil se křesadlem zapálit tabákovou cigaretu. Ve chvíli, kdy uvažoval, který myslitel objevil, že je výhodnější balit tabákové listy do praktických ruliček, ne je pouze cpát do dýmky, přeskočila dostatečně silná jiskra a strážný s uspokojením potáhl do plic cigaretový kouř.
Služba u brány byla už několik let pěkně nudné zaměstnání, spíš pro vysloužilé veterány a částečně zmrzačené vojáky, ale od dob velké vyhlazovací války s barbarskými hraničáři ze severu tris-tramský vévoda nováčky nerekrutoval. A služba u městské brány vynášela dobré peníze, tak proč se nespokojit i s podřadným zaměstnáním.
Elain, jak se voják jmenoval, zrovna přemýšlel o své ženě, dítěti, které se mělo za dva měsíce narodit, už se těšil na konec další noční směny, když zahlédl nad hradbami stín. Skoro jako by jen něco přes opevnění přelétlo, ale na to bylo stvoření moc velké. A v Tris-Tramu žádní velcí tvorové, kteří by uměli létat nežili.
„Bodile,“ polohlasem Elaid zavolal do budky. Z ní se ozvalo jen zachrápání. Strážný pohlédl znovu k hradbě.
A znovu stín. Tentokrát si byl jist, že to pták není. Stvoření mělo čtyři nohy a bylo tmavé, jako noc. Že by velká kočka? Pomyslil si Elaid, ale vzápětí to zavrhl. Hradby byly pět metrů vysoké, žádná kočka by se nedostala přes ně. Rozhodl se situaci prozkoumat. Ve dvaceti letech měl víc kuráže, než rozumu a pudu sebezáchovy.
Pomalu se vydal do ulic, uši nastražené, oči si jen pomalu přivykali na náhlou tmu. Potichu zabočil za roh uličky a zkameněl.
Necelých deset metrů od něj stála přikrčená postava, celá zahalená v temném hábitu, oči zakryté kápí. Pohled upřela přímo na Elaida, ale čekala.
Elaid položil ruku na jílec meče. Povzbudivě chladil v dlani. Voják udělal první krok k postavě a leknutím sebou trhl. Za sebou uslyšel divoké vrčení, tiché kroky dvou páru nohou, podvědomě cítil tiché došlapování obrovských tlap velké šelmy. Pomalu se otočil připravený tasit. Před Elaidem stála černá puma s rozšklebenou tlamou plnou ostrých tesáků, odhodlaná okamžitě se vrhnout na kořist.
Mladík se otočil zpět, nevěděl, kudy kam, cítil, že boj by mohl být jeho posledním, pokud by se o něj pokusil. A to rozhodně neměl v úmyslu, jeho kuráž byla ta tam. Letící dýku ani nestačil zahlédnout, zabodla se těsně vedle jeho hlavy do dřevěného trámu domu. Pochopil, že kdyby se útočník chtěl trefit, nikdy by neminul. Cosi se mu otřelo o nohu, s hrůzou zjistil, že kolem něj prošla černá puma a on ji ve svém strachu ani nezahlédl. Neznámý člověk udělal výmluvné gesto, svědčící o jeho smrti a i s věrným zvířetem odklusali dál do centra města.
Elaid se opřel o zeď a zhluboka dýchal. Přemýšlel, jestli podá okamžitě hlášení u nadřízených, ale hned to zavrhl. Strach byl stále ještě velký. Přemýšlel, kam se mohli noční návštěvníci vydat. Směrem, kterým odběhli stála jen aréna, kde se dnes konal velký turnaj. Ale touto dobou už se jen čekalo na vévodův proslov k vítězům.
Mladý voják se konečně odhodlal otočit a pospíchal ke své strážní budce vše vypovědět příteli.

                                                                               2.

"Umejt a do arény, vévoda čeká? tak dělej ty špíno"
"Naser si!" s bachařem a správcem arény jsem se neměl rád už od mého prvního dne ve vězení. Věděl, že jsem pobil pár gardistů, tak se mnou hrál oblíbenou hru. která spočívala v přivázání odsouzeného a následných úderů a kopanců od všech přítomných bachařů. Až do omdlení. Následovala sprcha splašků ředěných studenou vodou. To mě probralo a mohli jsme začít hrát nanovo
Odneslo to několik žeber, které už mi nikdy nesrostou zprávně, zjizvená hlava a tvář (vlasy už mi z těch splašků nenarostou nikdy) a uražené dva prsty na ruce. Naštěstí na levačce, kterou moc nepoužívám.
Měsíc před turnajem kopaná skončila a nasoupilo posilování a cvičné souboje s dřevěnými zbraněmi. Zezačátku si bachaři užívali mou slabost a řezali mě hlava nehlava, ale postupně jsem tréninkem získával navrch a po dokonalého zmlácenívšech bachařů mě nechali až do úvodního turnajového dne v kobce. Jen jídlo mi házeli malým okýnkem ve stropě.
Proto byla nenávist vzájemná a proto ta neuctivá slovní výměna před vévodovým projevem.
Bachař se na mě výhružně podíval a z bandalíru vytáhl nůž. Se známým gestem si jím přejel po krku a konečně vypadl.
Konečně jsme se mohl posadit o rozhlédnout kolem sebe. Po dlouhé době mě po zápase nezavedli do hnusné, smradlavé kobky mezi ostatní vězně, konečně jsem si mohl vychutnat pravou gladiátorskou předzápasovou přípravnu.
Zažíval jsem luxus pravé dřevěné lavice, několika prázdných skříněk, v prostoru viselo několik boxovacích pytlů. Pozornost jsem upnul k sadě činek, vyskládané u zdi rozcvičovny. Ani jedna nebyla pro žádné třasořitky, ale nejvíc jsem se zaměřil na obouruční vzpěračskou činku, ověšenou ocelovými kotouči velikosti kola od kočáru. To přece nikdo nemůže zvednout, řekl jsem si, ael stejně k ní přistoupil.
Zapřel jsem se nohama o udusanou zem a zkusmo trhl. Nešlo to ani zlehka, ani nijak těžce, asi tak, jako by obyčejný smrtelník zvedl padesátikilovou činku. Tahle ale vážila odhadem tři sta, možná víc. Řekl jsem si, že jsem asi natrénoval víc, než se zdá a šel se umýt.
Naklonil jsem se nad vědro s vodou a chvilku pohlédl do neznámého zjizveného obličeje. Žádné vlasy, žádné vousy, v očích nebyla znát jediná emoce. Zabíjení se opravdu negativně odráží na lidském myšlení a cítění. A já jich zabil spousty.



3.

Vévoda čekal. Nikdy neměl čekání rád, dokázalo ho k nepříčetnosti rozzuřit. Kvůli čekání nechával popravit sloužící. Ale teď si rád počkal. Na TOHO gladiátora. Na vězně, který v soubojích během měsíce pozabíjel na padesát soupeřů. Slabší, i ty silnější. Dokonce i monstra, bývalí šéfové podsvětí a jejich osobní gorili proti němu nezmohli zhola nic. A všechny pozabíjel s neobyčejnou lhostejností a lehkostí. Nechtěl zemřít, to bylo vše. Proto zabíjel.
Pán města si mezitím prohlédl ostatní šampiony. Ti samozřejmě nebojovali na smrt, Aurijské království nechtělo přijít o své nejlepší vojáky a gladiátory, dokonce i obyčejný lid vyšle svého vyslance na náročnou výpravu.
Vítězem turnaje vojáků se stal mladý seržant. Skoro dvoumetrový obr, který si prýmky vysloužil jistě svými bojovými schopnostmi. Rozumu totiž moc nepobral, na své lidi převážně řval a nikdy si nenechal od nikoho poradit. Šel tupě za svým cílem, což bylo většinou jen splnění královského rozkazu.
Turnaj Gladiátorů bez sebemenšího zaváhání a naprosto podle očekávání vyhrál Ronar z Femphrey. Bývalý šlechtic, který se sice nevzdal svého vznešeného titulu knížete, ale už více než deset let bloumal krajinou, hledal problémy, vyhledával gladiátorské klání, nechával se najímat na pochybnou práci a prostě se jen tak poflakoval po světě a žil podle svých představ a zákonů.
Obyčejný lid reprezentoval chlapík v nejlepších letech, který to uměl se zbraněmi. Nic extra, prostě obyčejný prosťák.
Vévoda už začal být netrpělivý, ale natěšenost stále převládala, jinka by zabiják dávno visel.
Konečně se odhrnula plachta rozcvičovny a muž vešel do arény. Vysoký málo přes metr a tři čtvrtě, ale nepřiměřeně svalnatý. Celkem dva měsíce v maximálním zápřahu, stejně jako ostatní vězni krmený podpůrnou stravou, vytvořili na jeho kostře téměř dvě stě kilo svaloviny a přitom zachovali pružnost. Dokonalý stroj na ničení a z toho měl vévoda radost. Chtěl si ho po výpravě nechat na hradě jako osobního strážce. Pokud bude Arwin, jak si muž říkal, souhlasit. A on bude. Vždyť mu vévoda daroval život, ne?
"Moji šampioni," vévodův hlas se nesl po aréně jako hromobití. "Vítězstvími v dlouhých a náročných soubojích jste dosáhli privelegií, o jakých se vám ani nesnilo. Bude vám umožněno něco, co se nepovedlo ani královským gardám ani vojenským hordám našeho ctěného a uznávaného krále. Vy, čtyři," pohlédl vévoda do arény na neporažené bojovníky a ztišil hlas. "Dokonáte započaté. GENOCIDU!" poslední slovo opět vykřikl a tvář se mu stáhla do šíleného úšklebku. Měšťané v aréně zařvali nadšením a uklidnili se až na šlechticovo pokynutí rukou.
"Jak jistě víte," pokračoval vévoda. "hraničářský lid nám dělal problémy po dlouhá desetiletí, zabraňovali rozvoji království, nakonec povstali. V dlouhé válce stáli na straně poražených a kdo nezemřel v boji, byl odsouzen za zradu a popraven. Jedna žena ovšem utekla," šlechtic se odmlčel aby dodal svým slovům na vážnosti, odebral sluhovi z tácu číši bílého vína a zamyšleně jí natáčel proti světlu. Dav v aréně se pozvolna nespokojeně rozhučel. Vévoda jedním douškem vyprázdnil sklenici a pokračoval: "žena byla nedávno chycena, uvězněna a mučena do té doby, než jsme zjistili, že porodila dítě. Stalo se to už před dvaceti lety a ta hraničářská coura zemřela dřív, než nám prozradila, kde je, jestli je to muž, žena, jméno. Neřekla prostě nic, pouze, že existuje a pomstí se za velý svůj lid. Vy, moji šampioni, dokonáte započaté. Najdete, a přivedete mi posledního hraničáře.

                                                                                4.

Vévoda se k nám snažil promlouvat, ale co jsem si všiml, ani jednoho z nás "vyvolených" nic z jeho řečí nezajímalo. Přemýšlel jsem jen o tom, jak se odsud konečně dostanu, udělám svou práci a do konce života už se neobjevím mezi lidmi. Stejně jsem se dostal do vězení a do arény jen kvůli nim. To člověk mi zabil ženu, děti, a opět člověk mě vyprovokoval k hospodské rvačce, pak mě pár lidí chtělo zabít a díky tomu, že jsem se ubránil, další lidi mě odsoudili a donutili zabíjet. Abych přežil. A mohl zabíjet dál. Nemám rád lidi.
Začínal jsem se dostávat do varu, a zvolna uvažovat, jak bych se odsud mohl dostat, když mi poprvé něco píchlo v mozku. Okamžitě jsem se soustředil na potlačení bolesti. Zabralo to překvapivě rychle, píchání zmizelo jak mávnutím kouzelnické hůlky a já se po delší době rozhlédl kolem sebe. V ochozech nejblíž vévodovi vznikala pomalu se rozrůstající panika, lidé začali hystericky řvát a prodírat se k východu z arény. Najednou z největšího chumlu lidí vylétlo jedno tělo a temný stín se ze tmy ochozů vynořil přímo před vévodou.
Nádherná černá puma udělala ještě jeden dlouhý skok, přímo na hlavu vládce Tris-Tramu. Trefila přesně. Zuby se zakously do obličeje a začaly trhat maso a drtit lícní kosti. Vévodovy gorily se vzpamatovaly až ve chvíli, kdy se z jeho řevu stávalo přidušené chroptění.
Fascinovaně jsem zíral do šlechticovo lóže, když jsem si uvědomil, že jsem v aréně sám. Zbylí tři zbývající lovci už dobíhali k šelmě, ta se ale otočila od zmrzačeného vévody a nádherným obloukem se s vražednou elegancí snesla ke mně. Zaútočila okamžitě, srazila mě k zemi a zahryzla se do břicha. Puma se mnou ještě zatřepala a z bezprostřední blízkosti mi ukázala tesáky. Odevzdaně jsem se uvolnil a nastavil krk.

                                                                           5.

Ewenyen sledovala v aréně vévodův projev. Nebyla nervózní, věděla, že když neuspěje, pravděpodobně zemře. Když se Ruth podaří vévodu roztrhat, hraničáři budou pomstěni a Ewenien může konečně v klidu zemřít. Hraničářskému řemeslu se nenaučila tak dobře, aby mohla zkušenosti předávat dál, tak proč žít dál.
Dneska je její velký den. Den pomsty. Začala s ní už před dobrou hodinou, kdy jí stráže nedovolili vzít šelmu do arény. Hraničářka se k nim chovala navýsost slušně. Jednoho z dvojice začala líbat, vzápětí mu nacvičeným hmatem rozdrtila varlata. S jazykem v krku nemohl pořádně řvát, bezhlesně zemřel na šok. Když se Ewenien obrátila k druhému, viděla jen bezhlavé torzo. Ruth si tiše hrála se strážného hlavou, kterou doslova uhryzla od těla.
Po umytí v místnosti pro stráže a letmém uklizení těl se žena společně se šelmou přemístili hlouběji do arény. Měly štěstí, na chodbách nebylo živé duše, lóže nejblíž vévodovi zela prázdnotou. Měly ohromné štěstí. Zato několik diváků, tísnící se mezi oběma lóžemi, dnes zažije smolný den. Možná poslední.
Ewenien se zaposlouchala do vévodova projevu, čekala na vhodný okamžik k vyslání Ruth. Jedna z mnoha hraničářských výhod. Telepatický kontakt se zvířecími přáteli. Vévoda pomlau končil svůj projev. Teď by měl být nejuvolněnější. A nejméně ostražitý.
Telepatický kontak spojil obě bytosti v jediná slova >ZAB HO!<
Šelma vyskočila z lóže a vrhla se mezi lidi. Nastala okamžitá panika, diváci zařvali hrůzou, ale úplně jinou, než při sledování gladiátorských klání. Teď hrozila smrt i jim. Nějaký mladík se snažil zvíře napadnout. Skončil roztrhaný v aréně. Ewenien pohlédla na vévodu. Ještě stále stál v lóži plný uspokojení z projevu. Od rozkazu uběhlo pouhých pět vteřin.
Ruth se dalším skokem vyšvihla do vévodovi lóže. Hraničářka se se svou šelmou spojila, aby zahlédla hrůzu v obličeji šlechtice. Další skok. Trhání masa Ewenien nemohla sledovat, tak se raději svýma očima rozhlédla kolem. Vévodovi gorily se dali do pohybu.. Tři šampioni dobíhali k lóži.
>ZMIZ!< Ruth se odtrhla od kořisti a skokem přelétla až do arény. Čekal jí tm připravený poslední z vítězů turnaje. Říkali mu Arwin Bijec, hora svalů, stroj na zabíjení. Šelma se mu zahryzla do holého břicha, ale nemohla se přes tuhou svalovinu prokousat dost hluboko. Ewenien znovu pohlédla očima pumy, zahlédla odevzdanou tvář smířenou se smrtí. On nechtěl vůbec bojovat, napadlo hraničářku.
>Ruth, zmiz z arény, čekej u dveří<
Hraničářka doufala, že se Ruth podaří utéct. Všichni čtyři lovci už mizeli různýmy východy ze zápasiště.

                                                                                   6.

Paniku v hledišti arény vystřídalo vzrušené debatování, nasledovaném skandování jmen lovců, podle simpatií diváků. Pravděpodobně si mysleli, že je to jen další zkouška pro vátěze turnajů.
Zmizel jsem vchodem pro zápasníky, ze stojanu vytrhl svůj nejoblíbenější jedenapůlruční meč a rychle utíkal směrem k východu z pevnosti. Až po chvilce jsem si uvědomil, že vlastně nevím, kde přesně je. Jako vězeň jsem se tu zase tak často neprocházel. Dá se říct, že vůbec.
Klusal jsem širokými chodbami, směrem, kde jsem tušil bránu, na křižovatce mě vytrhl ze zamyšlení podezřelý stín. Rychle jsem přešel do kotoulu a plynule přešel do seku na střed těla. Ocel zazvonila, neznámý s obtížemi vykryl mou ránu, plavmým skokem se přeze mne dostal a zmyzel za dalším rohem. Okamžitě jsem ho začal pronásledovat, jelikož jsem v něm poznal Gladiátora Ronara z Femphrey, který mě mohl vyvést z bludiště chodeb na čerstvý vzduch.
Po delší době běhu a mnoha křižovatkách jsem konečně dorazil do velké příjímací síně. Všude okolo se válela roztrhaná a rozsekaná těla tris-tramské stráže. Vypadalo to tak, že ani jeden neodmítl štědré vévodovo pohoštění a ještě s kocovinou vyběhli skoro nevyzbrojení bojovat s nepřítelem. Amatéři, ve zbroji jsem vždy spal, ruku ne jílci meče a že jsem pil také hodně a docela pravidelně.
Před pevností se srocovaly davy lidí, neúspěšně rozpouštěny několika vojáky.
"Vy dva, Okamžitě k bráně," řval seržant. "nesmí proklouznout ani noha. Horne, vezmi jednotku, rozprostřete se kolem hradeb, chci pravidelné hlídky. Ano celou noc. Neflákejte se vy bando tupejch ožralů."
Poddůstojník steně jeko všichni ostatní propil celý den a alespoň se snažil napravit dojem ze spackaného boje se šelmou a několika jejími pány. Vrátil jsem se do pevnosti, našel hodovní síň a pustil se po dlouhé době opět do jídla..
                                                                                7.
Elaid se sklonil nad vévovou a zaklel. V rozervaném obličeji prosvítali kosti, někde v místech úst a nosu se objevovali bublinky vzduchu jako znamení, že pán města ještě dýchá. Tris-tramští lékaři teprve vyráželi ze svých domovů a mladý strážný, jediný poblíž, byl dvorními dámamy a služebnými téměř přinucen poskytnout šlechtici první pomoc. Věděl, že pokud selže, dozví se to vévodovo blízcí a nechají ho popryvit.
Proč já jenom chvátal z vytopené strážní budky, nadával si mladík v duchu. Zvědavost? Dost možná, tajemné setkání se ženou a její šelmou muselo v každém zanechat stopy lidské zvídavosti. Instinkt? I z toho důvodu pravděpodobně Elaid oznámil svému příteli na stáži, že jde na delší obchůzku a poklusem se přesunul k pevnosti.
Jatka Elaid pozoroval z velké vzdálenost přikrčený ve stínu budov. Necítil se zdaleka tak zkušený, aby zasáhl do boje. Stejně nebyl členem elitních stráží a gardistů. Byl to obyčejný vojáček, který dělal práci pro armádní veterány a mrzáky. I když se styděl, dokázal jen fascinovaně přihlížet, jak mladá žena, celá v černém, v každé ruce dlouhou, mírně zakřivenou dýku, řádí v řadách právě probuzených vojáků. Její věrná puma se stala běsnící šelmou trhající každou končetinu, tělo i obličej, co se jí dostal do cesty
Za několik málo vteřin, možná minutu bylo po všem. Dvojice se podívala Elaidovým směrem, až ho zamrazilo. Tušil, že o něm vědí, stejně tak rozeznával neznámý kontakt mezi šelmou i ženou. Naštěstí mladíka nechali na pokoji a ve skrytu stínů se rozeběhli k hradbám v jižní části města.
O několik chvil se z pevnosti vynořily davy lidí, mezi nima se prodírali dva turnajoví šampioni. S překvapením zjistil, že jedním z nich je kovář z Louček, skoro čtyřicetiletý Iwo Oppat, druhým byl podle očekávání sergeant vévodovi osobní stráže.
Elaid se rozhlížel, jestli nespatří i ostatní vítěze, předpokládalo se, že vyhraje Ronar z Femphrey, o tom nebylo snad jediné pochybnosti, ale mladého strážného zajímal spíš Arwin. Také už mu táhlo ke čtyřicítce a když ještě, jako mladý muž projížděl jako nájemný kovář Aurijským hrabstvím, vždy si našel pro Elaida vlídné slovo. Pak někam zmizel a téměř deset let po Arwinovi nebylo jediné zmínky.
Konečně. Arwin, teď předzdívaný bijec vyběhl z pevnosti, rozhlédl se kolem a zase zmizel vevnitř.
Mladý voják, teď už notně zavalený davem se prosmýkl až k velké bráně a nikým nepozorován zmizel v útrobách pevnosti. Alespoň na chvíli:
"Vojáku! Vévoda! Rychle," mladá služebná zběsile tahala Elaida za rukáv tris-tramské uniformy a snažila se ho odtáhnou do vyšších pater. Nezbývalo než následovat ji.
Mladík se přinutil nepřemýšlet nad minulostí a soustředit na vévodův roztrhaný obličej. Kožený chránič krku, bohatě zdobený drahokamy zabránil nejohršímu. Tepny nebyly porušené, možná ani hrtan neutrpěl při střetu s velkou kočkou. S obličejem to vypadalo hodně zle. Elaid vytáhl nůž, zručně a čistě odřízl zbytky nosu a snažil se doneseným plátnem a vlažnou vodou se vysušit obličej od krve, aby mohl vévoda lépe dýchat. Šlechticovo tělo sebou cuklo. Naštěstí ne ve smrtelné křeči. Elaid si zhluboka oddechl, vévodou otřásala horečka, obličej se zalíval novou a novou krví, pravděpodobně byl v šoku, který by slabšího člověka jistě zabil.
"Novou vodu, studenou! Nějaké šití, ručníky, co nejjemnější! Hned, baby jedny!" Rozeřval se voják na služebné a zauvažoval, kolik vojska asi vévodovi zbylo, když se Elaid může pohybovat po jeho tajných místnostech úplně nehlídaný.
                                                                              8.
Rozhlédl se kolem sebe. Na stěnách zlatě rámované obrazy velkých šlechticů a despotických vojevůdců, mezi nimi hedvábné gobelíny, dovezené odněkud z jižních zemí, celá jedna stěna byla věnována portrétům nejslavnějších gladiátorů. Nad každým obrazem vždy visela zbraň, kterou dotyčný vládl nejlépe.
Jediný, z Elaidovi známých mužů, byl Ronar z Femphrey, údajně menší hrabě ze sousedního velkovévodství. Prý nikdy nezápasil beze zbraně, ale s jakýmkoli mečem, ještě doplněným dlouhou dýkou se stával neporazitelným a nikdy nepřemoženým postrachem arén. V žádném souboji své dlouhé kariéry nezranil, natož aby zabil, jediného protivníka, proto Ronara každý soupeř i voják ctil a uznával.
"S tím uctivým výrazem to nepřeháněj, příteli."
Elaid sebou leknutím trhl a otočil se za drsným hlasem
"Lékaři nes v noci pravděpodobně nepřijdou, davy před pevností blokují veškeré přístupové cesty a nezbylo mnoho vojska, které by jim prorazilo cestu."
Mladík jen s otevřenými ústy přihlížel, kterak se muž, jako by z oka vypadl gladiátorovi z portrétu, zklání nad vévodovým tělem.
"Vy jste... On, že ano."
"Jak jsem říkla, netřeba té úcty, kdybych po ní toužil, zůstanu u dvora," Ronar se usmál, vztyčil se do výšky téměř dvou metrů a otočil ke dveřím.
"Výborně, dámy, čistá voda, ručníky," služebné akorát donesly vše, co jim mladý voják ve spěchu přikázal.
"Teď, prosím, opusťte místnost. Váš pán se uzdraví, jen potřebuje klid!" Ronar gesty odehnel veškeré služebnictvo, které se chystalo nahrnout do místnosti, opět se sklonil nad vévodu a zamumlal několik uklidňujících slov.


                                                                                  9.

"Tááák. Dobré jídlo, kvalitní víno, teď už se jenom s někým porvat a cítím se skvěle," Mému monologu neměl kdo naslouchat, kdo vstoupil do dveří, lekl se a utekl, ale mě akové maličkosti nemohli zkazit chuť k jídlu a pití. Příjemně přejedený a mírně opilý jsem se ponořil do myšlenek.
Ještě nedávno ze mě byl odsouzenec na smrt, bývalý žoldák, rebel, který se odvážil vztáhnout ruku na několik gardistů. A pozabíjet je. Pak gladiátor v soubojích na život a na smrt. Opět zabiják beze cti, kterého davy milovali a nenáviděli. Milovali za podívanou a nenáviděli za příliš rychlou smrt soupeře.
Zabiják beze cti, který nemilosrdně a brutálně vraždil v aréně. Přitom proti mně vévoda úmyslně postavil i několik z mých přátel, na kterých mi ještě alespoň trochu záleželo, i když jsme je vídal čím dál méně. Vévodovi muži je všechny zatkli, mučili, donutili přiznat nějaký čin, který samozřejmě nespáchali a postavili proti mně. Myslím, že se ani jeden z nich netrápil. Snažil jsem se je zabít rychle.
V této chvíli jsem byl podmíněně volný, abych vyhledal a zabil dalšího člověka. Navíc posledního ze svého rodu. Ta myšlenka se mi vyloženě hnusila. Vévoda umíral, nebo dokonce zemřel na vážná poranění, amě se naskytla jedinečná příležitost v nastálém zmatku zmizet. Maně mě napadlo, že tak nápadně snadné věci nikdy nevycházejí, ale rychle jsem myšlenku zaplašil a soustředil se na útěk.. Věděl jsem že kousek od jižní brány je porušená hradba, kterou bych mohl s trochou štěstí zdolat.
Prudce jsem se postavil, vzápětí jsem ucítil silné bodání v hlavě, ještě silnější, než nedávno v aréně. Že by nějaké zranění, o kterém něvím??? Snažil jsem se na tu šílenou bolest nemyslet a vyběhnout ven. 


                                                                                10.

Pozvplna jsem se začal probírat a zjišťoval, že ležím na dřevěné podlážce nějakého kodrcajícího povozu....
To be continued..............
 
Pijem dokud nepadnem, když padnem, pijem vleže